Rozvod či rozchod rodičů představuje velkou změnu nejen pro ně, ale především pro děti.
V případech, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, se v rozsudcích pak objevuje věta: „Matka je povinna dítě na styk s otcem připravit“, nebo naopak, pokud je dítě svěřeno do péče otce, zní věta: „Otec je povinen dítě na styk s matkou připravit“.
Tato povinnost vychází ze zákona, který stanoví: „Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“
Co vlastně znamená „připravit dítě na styk“?
Zákon ani rozsudek bohužel neposkytují konkrétní návod. Neexistuje žádný jednotný manuál, a proto i názory mezi odborníky, jako jsou pracovníci OSPOD, se mohou lišit.
Psychologická příprava:
Jedna teorie vychází z toho, že oba rodiče mají povinnost
materiálně zajistit dítě, a tedy i rodič, který o dítě primárně nepečuje, by
měl kromě jídla zajistit i jiné potřeby dítěte, například oblečení. V rámci
této teorie spočívá příprava dítěte na styk s druhým rodičem primárně v
psychologické podpoře – oznámení dítěti, že půjde k druhému rodiči, a pomoc při
zpracování jeho pocitů, aby předání proběhlo co nejklidněji.
Materiální příprava:
Taková, řekla bych, tradiční teorie vychází z toho, že pečující rodič, i díky výživnému, zajišťuje materiální potřeba dítěte včetně např. nákupu oblečení, a měl by tyto věci dítěti poskytnout na dobu styku.
Jaký přístup je správný?
Osobně zastávám názor, že příprava na styk by měla zahrnovat jak psychologickou, tak i materiální stránku.
- emocionální podpora: Je důležité ujistit dítě, že je v pořádku mít smíšené pocity, nebo i to, že se mu k druhému rodiči nechce. Láskyplná komunikace a vysvětlení, co se bude dít, mohou pomoci zmírnit úzkost a nejistotu.
- přístupy k psychologické přípravě: Někteří odborníci doporučují využívat příběhy nebo hry jako nástroje, které dítěti pomohou situaci lépe pochopit. U vážnějších emocionálních problémů může být vhodné se obrátit na dětského psychologa.
Materiální stránka:
Oblečení, hračky, ale třeba i kočárek nebo autosedačka jsou osobními věcmi dětí a patří dětem, ne rodičům. Nemělo by tedy platit „já jsem to koupil/a, já si to nechám“. Předně, pokud druhý rodič platí výživné, používají se i jeho prostředky na nákup těchto věcí a tedy alespoň v té finanční rovině se na zajištění věcí podílí.
Za mne je pak zcela zbytečné, aby dítě mělo 2 kočárky nebo 4 zimní boty, pokud je s druhým rodičem jen občas odpoledne a jednou za 14 dní na víkend. Pokud si to rodiče mohou dovolit, nebo se na tom domluví, je to úžasné, že se pak dítě nemusí balit a i tu plnohodnotnou materiální péči zajišťují oba rodiče.
Určitě je fajn, když rodič, který má dítě jen sporadicky, má pro něj alespoň základní hygienické potřeby, pár kousků náhradního oblečení a nějaké ty dětské léky pro případ nouze. Proč ale kupovat veškeré věci dvakrát? Mám za to, že by v běžných případech neměl být problém dítě na víkend nabalit a věci předat.
Samozřejmě toto předpokládá, že druhý rodič věci vrátí.
Dovolím si zde uvést jednu vsuvku z praxe. Opakovaně jsem se setkala s rodinami, které měly striktně rozdělené: toto je u mámy/toto je u táty. Pomalu ve dveřích při předání se pak muselo dítě převlékat do oblečení od druhého rodiče, aby si náhodou neušpinilo nebo neponičilo věci od druhého. Chápu, z jakých různých situací mohla tato potřeba vzniknout, jaké vztahy zřejmě mezi rodiči panovaly, ale upřímně si neumím představit, jak se musí pak cítit to dítě. Zkoušeli jste se nad tím zamyslet?
Co dělat, když se dítě vrací bez věcí:
- Zapomenuté či špinavé věci: Může se stát, že dítě zapomene své věci u druhého rodiče. Nebo že rodič vrací věci ne úplně v pořádku. I zde je klíčová komunikace mezi rodiči. Místo obviňování nebo napětí je lepší dohodnout se na způsobu předání zapomenutých věcí, čištění, atp. Občasná ztráta věcí je bohužel také běžnou součástí života a je potřeba s tím počítat.
- Opakované problémy s materiálními věcmi: Pokud se situace opakuje, věci se často ztrácí, či si je druhý rodič nechává, může pomoci vytvořit seznam věcí, které dítě potřebuje s sebou a které se také budou vracet. Pro malé děti může být seznam třeba s obrázky a může si to pak kontrolovat i samo v rámci hry. V nejkrajnějších případech může být řešením skutečně zajistit, aby měl každý rodič vlastní vybavení, které dítě u něj může využívat (oblečení, školní potřeby).
Závěr:
Příprava dítěte na styk s druhým rodičem zahrnuje jak emocionální, tak materiální aspekty. Komunikace a spolupráce mezi rodiči jsou klíčovými faktory pro hladký průběh styku. Rodiče by měli vždy upřednostňovat blaho dítěte a být ochotni přizpůsobit se jeho potřebám místo toho, aby upřednostňovali vlastní pocity či obavy, i když je to někdy nesmírně těžké.
Martina Urbanová, advokátka a mediátorka
a máma 2 dětí, která se rozhodla pomáhat rodinám procházejícím rozvodem a rozchodem jinak – pomáhat jim najít jejich vlastní cestu, lépe a efektivněji spolu komunikovat a být i nadále těmi nejlepšími rodiči pro své dětí.
Autorka průvodce Šťastně až do rozvodu i po něm s nezletilými dětmi
Jsem advokátka a mediátorka v oblasti rodinného práva. Pomáhám klientům projít rozvodem pomocí otevřeného dialogu a vzájemného porozumění tak, aby se sami naučili efektivně řešit budoucí konflikty s důrazem na zájmy svých dětí.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.