Můj příběh
Sedím v kanceláři s potlačovanou radostí. Klid! Musím zůstat profesionální, ale uvnitř jásám. Podařilo se to. Na začátku tu byl muž a žena, manžel a manželka, táta a máma. Rozhádání, nepochopení, v rozvodovém řízení.
Na rozvodu se nic nemění, ale najednou už to není Válka Roseových. Tekly nervy, tekly slzy, zazněla ošklivá slova a ošklivá obvinění, ale pak přišla slova uznání, ocenění a pochopení. A další slzy. Teď už jiné.
Nemožné nejde hned
To, co se zdálo před 2 měsíci, 2 týdny i 2 hodinami nemožné, teď najednou jde. Postupně, s pomocí otevřené komunikace a vzájemného uznání, jsme společně objevili cestu k dohodě, která respektuje potřeby všech, zejména dětí.
Je vidět, že z rodičů odpadl stres, bezmoc a vztek. Zraněné city tu budou dlouho, ale najednou tu je zase naděje a víra. A cítíme to všichni.
A to jsem už od vysoké školy nechtěla mít s rozvody nic společného. Trestní a rodinné právo prostě dělat nebudu!
Prožívat s klienty strach, že přijdou o dítě? Že si se synem zahrají fotbal jednou za 14 dní a že s dcerou nenavážou takový vztah, aby se jim kdy svěřila se svým trápením, že své děti nevychovají a nepředají jim vše, co chtěli?
Žít ve strachu, že to vaše malé miminečko, které má vlastně třeba už 7 let, bude večer brečet, protože spí v jiné posteli, v jiném bytě, bez mámy nebo táty. Bez těch jediných jistot, co má.
Že když se nepodaří navýšit výživné, nezaplatíte tenhle měsíc obědy, plavání, nebo budou chudé Vánoce…
Tady nestačí znát zákon a rozhodnutí soudů, nestačí říct, na co má klient právo a na co ne, a připravit dokonalou argumentaci pro soudní řízení.
Jde o lidi, o rodiny, které se ocitly v krizi. Viděla jsem, jak se z dříve se milujících partnerů stávají bojovníci, jak se děti stávají nechtěnými rukojmími jejich sporů. Nesnáším, že nemůžu udělat víc. Nebo snad ano?
Musí to jít. Jen najít směr.
Mediace a komunikace se staly mým posláním. Náročným, ne že ne.
Najednou nesmím radit (a to se právníkovi těžko dělá), neposlouchám jednoho člověka, ale dva, musím to citlivě řídit, jestli mají mít férovou šanci se posunout, dát oběma prostor, nikomu nestranit a pomoci jim smířit se situací a najít tu správnou cestu vpřed. Pomoci jim slyšet se navzájem.
Představa, že bych se rozvodům vyhýbala, se rozplynula v momentě, kdy jsem pochopila, jak moc mohu pomoci.
Soudit se nemůže být norma. Pojďte se dohodnout.
Cílem mé práce není jen doprovodit Vás rozvodovým řízením. Chci Vás naučit, jak aktivně naslouchat, být upřímní k sobě i druhým v tom, co chcete, a jak najít řešení, která jsou ta pravá pro vás i vaši rodinu. A proto budou fungovat. Pomohu Vám najít cestu, která není jen dohodou pro dnešek, ale základem pro lepší zítřky pro Vás i Vaše děti.
Pojďme společně najít cestu k řešení, které nevede přes soudní síně, ale přes porozumění a spolupráci. Jsem tu, abych vám pomohla najít směr a udělat první krok a pak i ty další.
Je těžké pochopit, že když on řekne „ona je skvělá máma“, ta skvělá máma opravdu pořád slyší, že jí kdysi vyčetl, že je doma binec a není teplá večeře a ona pořád cítí, že jako máma selhává….a naopak. Vždyť to říká už potřetí, proč to pořád neslyší?
Jak pomoci partnerům najít cestu k domluvě, která tak dlouho nebyla možná. A přitom vlastně často chybí jen malý kousíček. Vzdálený tisíce světelných let.
Je to jejich vlastní, jedinečná cesta, která není cestou navrženou právníkem nebo nařízenou soudem, ale cestou, kterou si vytvoří dnes již bývalý partneři spolu. Dává to smysl. Pro ně.
A na konci? Nepomůžu jednomu člověku, pomůžu oběma dospělákům a jejich dětem. Ne jen pro teď, ale pro teď i na potom. A to má význam.