Při rozhodování o péči o nezletilé dítě by vždy měl být stěžejním hlediskem jeho nejlepší zájem. Ať již rozhodují sami rodiče, nebo soud.
Pokud rozhoduje soud, v řízení zkoumá a zohledňuje různorodé skutečnosti a zpravidla provádí řadu důkazů. Mezi tím vším má své nezastupitelné místo také názor samotného dítěte.
Jak soud k názoru nezletilého přihlíží, jakou váhu mu přikládá a jak a kdy jej zkoumá?
Základní principy: Nejlepší zájem dítěte a jeho právo být slyšeno
Tato práva jsou primárně zakotvena v Úmluvě OSN o právech dítěte. Dle této má každé dítě právo vyjádřit svůj názor ve věcech, které se ho týkají. Samozřejmě vždy záleží na věku dítěte jeho rozumové a vyjadřovací způsobilosti.
V ČR je toto právo zakotveno v občanském zákoníku a zákoně o zvláštních řádech soudních. Soudy tedy musí zjistit názor dítěte, pokud to jeho věk a rozumová vyspělost dovolují.
Věk a rozumová vyspělost
Občanský zákoník stanoví, že u dítěte staršího dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.
Často se pak setkávám s několika chybnými závěry:
- Je potřeba počkat, než bude dítěti 12, než bude moci říct svůj názor – ne, pro soud je podstatný i názor mladšího dítěte, jen jej zkoumá jiným způsobem. O tom píši níže.
- Nebo rodiče ví, že názor může sdělit i když je mladší, ale mají za to, že jakmile mu bude 12, soud se bude názorem dítěte bezvýhradně řídit a rozhodne tak, jak dítě chce. Tak to ale také není.
Věk
I dítě mladší 12 let má právo se vyjádřit k věci, která se ho týká. V praxi jsem se opakovaně setkala s tím, že názor byl zjišťován i u 4 letých dětí a opravdu ojediněle i u dětí mladších.
Nejmladší děti – názor dětí se zjišťuje spíše nepřímo, často např. ve školce, která je považována za neutrální prostředí. Pracovnice či pracovník OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) si s dítětem povídá o rodičích, co spolu dělají, jak se mu u rodičů líbí, atp. Často se využívají různé hry či kreslení. Cílem je hlavně určit, zda má dítě k rodiči a případně i dalším členům jejich domácností pozitivní či negativní vztah.
Mladší děti: Zde se již pohovory vedou běžně na úřadu OSPOD, tj. názor je běžně zjišťován takto nepřímo, i když i zde může být veden pohovor s dítětem přímo soudcem/soudkyní. Opět mohou být využity hry, malování, povídání. OSPOD by měl vždy respektovat povahu dítěte. U bojácnějších či introvertních dětí pak může probíhat pohovor za účasti rodičů. Problém pak spatřuji v tom, když je takový pohovor veden pouze za účasti jednoho rodiče a druhému není dána stejná příležitost.
Dospívající (12+ let): Zde jsou již děti vyslýcháni zpravidla soudcem či soudkyní, často ale např. neformálně v kanceláři soudce. Zde by měl soud nezletilé dítě – opět s přihlédnutím k jeho věku – informovat o soudním řízení, tedy čeho se řízení týká, o možných důsledcích vyhovění názoru dítěte (např. pokud dítě vyjádří přání střídavé péče, soud by měl zkoumat, zda si dítě uvědomuje např. i úskalí střídání školy, pokud k ní má dojít, atp.) i důsledcích soudního rozhodnutí. Rovněž by soud měl dítě upozornit i na jeho právo se k věci případně nevyjádřit.
Uvedené věkové hranice samozřejmě neplatí absolutně. Podstatný je i zdravotní stav dítěte a řeší se tedy nejen skutečný věk dítěte, ale i věk mentální, příp. jiné, nazvěme to hromadně, faktory, které ovlivňují vyjadřovací schopnosti dítěte či jeho komunikaci s neznámými lidmi.
Soud/OSPOD mimo jiné posuzuje, nakolik je dítě schopno svůj názor formulovat samostatně a zda není ovlivněno rodičovskými konflikty či některým z rodičů či jiných příbuzných, i když toto je samozřejmě často velmi složitě rozpoznatelné.
Nutné je doplnit, že v poslední době se velmi často setkávám s tím, že názor dítěte není zjišťován v případě, že se rodiče dohodnou. Nejedná se o jednotnou praxi. Některé soudy i v těchto případech zkoumají názor dítěte, jiné se spokojí s tím, že pokud jsou rodiče schopni se dohodnout, a dohoda zjevně neodporuje běžné praxi, bude v nejlepším zájmu dítěte. Domnívám se, že tento posun v praxi je dán i plánovanou novelou občanského zákoníku.
Zohlednění názoru dítěte
Zohlednění názoru dítěte neznamená, že soud rozhodne přesně tak, jak si dítě přeje. Mnoho rodičů v tom spatřuje zásadní nespravedlnost a jsou přesvědčeni o nefunkčnosti a zbytečnosti opatrovnických soudů.
Názor dítěte je pouze jednou ze skutečností, ke kterým musí soud přihlédnout. Pokud soud rozhodne v rozporu s názorem dítěte, měl by to v rozhodnutí řádně odůvodnit.
Kdy soud názor dítěte nezohlední?
Existují situace, kdy soud názor nezletilého nepřihlédne nebo přihlédne jen omezeně:
- Názor dítěte je zřejmě ovlivněn jedním z rodičů.
- Vyjádřený názor je proti zjevnému zájmu dítěte (např. dítě chce střídavou péči, ale bylo by to spojeno s nepřiměřenými obtížemi a úskalími, které si dítě neuvědomuje, nebo nechce trávit čas s druhým rodičem např. kvůli novému potomkovi rodiče).
Dítě není ještě dostatečně vyspělé na to, aby si vytvořilo samostatně ucelený názor na věc se zhodnocením všech důsledků.
Závěr: Rovnováha mezi ochranou dítěte a respektováním jeho hlasu
Respektování názoru dítěte je nezbytné pro ochranu jeho práv a zajištění spravedlnosti. Zároveň je povinností soudu citlivě zhodnotit, kdy a jak tento názor vzít v úvalu, aby nedošlo k ještě většímu zatížení dítěte. Klíčem je pečlivé zkoumání jeho zájmů, bezpečí a rodinné situace.
Řízení ve věci péče o nezletilé, ve kterých se rodiče nedohodnou s ohledem na zájmy dítěte, jsou složitá. Jednání rodičů je zpravidla spojené s velkým křivdami, bolestí a nepochopením a jasnou vidinou toho, co je pro jejich dítě nejlepší. Bohužel v těchto případech má každý rodič jinou vidinu spravedlnosti a je pak na soudu, aby tuto věc nestranně rozhodl v nejlepším zájmu dítěte. A to určitě není jednoduchá záležitost.
I zde tedy platí, že je v nejlepším zájmu dítěte, když se rodiče dohodnou.
Jsem advokátka a mediátorka v oblasti rodinného práva. Pomáhám klientům projít rozvodem pomocí otevřeného dialogu a vzájemného porozumění tak, aby se sami naučili efektivně řešit budoucí konflikty s důrazem na zájmy svých dětí.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.